Pokec

Niečo o mne

Bojovať za mier je to isté, ako trtkať za panenstvo. /George Carlin/


..........................
Nemala rada jasnú oblohu, svetlá alebo ľudí. Domnieval som sa, že kedysi bola študentkou, ktorej preskočilo a ušla do podzemia, skôr ako by ju mohli zavrieť do útočiska. Keďže bola stále plachá a ľahko sa vyľakala, veľa som sa toho o nej nedozvedel. Keď som sa jej spýtal na meno, šibla do podzemia a niekoľko dní sa neukázala. A tak som ju nazval Auri. Hoci v hľbke srdca som si ju predstavoval ako svoju malú mesačnú vílu. Auri podišla o pár krokov bližšie, zastala, vyčkávala a potom znova vyrazila vpred. To zopakovala niekoľkokrát, kým nestála priamo predo mnou. Keď nehybne stála, vlasy sa okolo nej rozprestreli ako svätožiara. Obe ruky mala pred sebou, položené rovno pod bradou. Natiahla ruku, potiahla ma za rukáv a znovu ruku stiahla. "Čo si mi priniesol?" spýtala sa nedočkavo. Usmial som sa. "A čo si priniesla Ty mne?" mierne som si ju doberal. Usmiala sa a vystrčila ruku. V mesačnom svetle sa niečo zalesklo. "Kľúč," povedala pyšne a strčila mi ho do dlane. Vzal som si ho. Príjemne ma ťažil v ruke. "Je pekný," povedal som. "Čo sa ním odomyká?"
"Mesiac," povedala so smrteľne vážnou tvárou. "To sa mi môže hodiť," povedal som a prezeral som si ho. "Myslela som si to," povedala. "Ak sú na mesiaci dvere, môžeš ich otvoriť." Sadla si na strechu, prekrížila nohy a uškrnula sa na mňa. "Niežeby som také ľahkovážne počínanie schvaľovala..."

Patrick Rothfuss - Meno Vetra


.......................
Kvítko se pomalu posadil. „Ale proč v Sedmiměstí? Copak není císařovna v Quon Tali?“
„Protože,“ odpověděl Kalam a natočil rybářský člun do ústí říčky, takže je ve chvilce obklopilo dusno a vedro panující na pevnině, „mládenče, Sedmiměstí každou chvíli povstane.“
„Co tím myslíš?“
Asasín vycenil zuby. „Vzpoura.“
Šumař se otočil a sledoval páchnoucí houští na břehu. A to, řekl si v duchu se staženým žaludkem, je součást plánu, kterou nesnáším nejvíc. Honit se za jedním z těch Benovejch praštěnejch nápadů, když je celá zem v plamenech.

Dúm mrtvých, z malazskej knihy padlých - Steven Erikson


......................
Mladý oblak se zrodil v mocné bouři nad Středozemním mořem. Nestačil tam však ani vyrůst; silný vítr zahnal všechna oblaka k Africe.
Jakmile dospěla k pevnině, změnilo se klima: na obloze štědře zářilo slunce a dole se rozprostíraly zlatavé písčiny saharské pouště. Vítr hnal oblaka dál k jižním lesům, protože v poušti skoro nikdy neprší.
I mladým oblakům se však stává totéž co mladým lidem: náš oblak se odhodlal odtrhnout od rodičů a starších kamarádů, aby mohl poznávat svět.
"Co to děláš?" protestoval vítr. "Poušť je pořád stejná! Vrať se do útvaru, míříme do nitra Afriky, kde jsou krásné hory a stromy!"
Mladý oblak byl však odjakživa vzpurný a neuposlechl; ponenáhlu se snášel níž, až se mu podařilo plachtit v mírném, šlechetném vánku nad zlatistými písčinami. Po delším putování si všiml, že jedna duna se na něj usmívá.
Viděl, že i ona je mladá, čerstvě utvořená větrem, který právě dofoukal. Okamžitě se zamiloval do jejích zlatých vlasů.
"Dobrý den," řekl. "Jak se tam dole žije?"
"Jsem tu ve společnosti ostatních dun, slunce, větru a karavan, které tudy občas putují. Někdy bývá dost horko, ale dá se to vydržet. A jak se žije tam nahoře?"
"I tady je vítr a slunce, ale mám tu výhodu, že mohu plout po obloze a poznat hodně věcí."
"Můj život je krátký," řekla duna. "Až se vrátí vítr z lesů, tak zmizím."
"A proto jsi smutná?"
"Připadá mi, že nejsem k ničemu."
"I já to cítím. Jakmile přivane další vítr, odpluji na jih a proměním se v déšť; takový je ovšem můj osud."
Duna na okamžik zaváhala, ale nakonec řekla: "Víš, že tady v poušti říkáme dešti Ráj?"
"Nevěděl jsem, že bych se mohl změnit v něco tak významného," nadchl se oblak.
"Slyšela jsem všelijaké zvěsti, které o tom vyprávějí staré duny. Říkají, že po dešti obrosteme trávou a květy. Já to ale nikdy nezažiju, protože v poušti prší velice zřídka."
Teď zase zaváhal oblak. Ale hned nato se zase zeširoka usmál: "Jestli chceš, mohu tě pokrýt deštěm. Přestože jsem tu jenom krátce, už jsem se do tebe zamiloval a chtěl bych tady zůstat navždycky."
"I já jsem tě začala milovat, hned jak jsem tě poprvé uviděla na obloze," řekla duna, "ale jestli proměníš své krásné bílé vlasy v déšť, tak nakonec zemřeš."
"Láska nikdy neumírá," odpověděl oblak. "Proměňuje se; a já ti chci ukázat Ráj."
A začal dunu laskat drobnými kapkami; zůstali tak spolu hodně dlouho, až se pak objevila duha.
Nazítří se malá duna skvěla květinami. A další oblaky, které mířily do Afriky, se domnívaly, že už tam je kus těch lesů, k nimž pluly, a rozpršely se na ni. Za dvacet let se pak duna změnila v oázu, která osvěžovala pocestné stínem svých stromů.
A to všechno proto, že se jeden zamilovaný oblak nebál obětovat svůj život pro lásku.

Paulo Coelho - Oblak a duna

...................
„Nejde mi o popírání toho, že v I. světě zbývají pořád ještě velké osobní svobody a s lidmi se tam jedná podle práva a slušně, z čehož ve II. a III. světě není nic. Jde mi o to konstatovat, že tyto svobody už nejsou podloženy ekonomicko-politickou soustavou, v níž tam lidé žijí, a tudíž stojí na velice tenkém ledě, který může povolit při první chaotické nebo psychotické společenské situaci.“

Egon Bondy .: Neuspořádaná samomluva

......................
Duša druhého je tmavým lesom, v ktorom treba kráčať veľmi opatrne.

Claude Debussy

......................
- Láska znamená dať druhému človeku priestor, aby mohol byť sám sebou. (To understand love, first understand freedom.........) - Láska je nespútaná sila. Keď sa ju pokúsime ovládnuť, zničí nás. Keď sa ju pokúsime uväzniť, zotročí nás. Keď sa ju pokúsime pochopiť, zanechá nás stratených a zmätených.:)


.......................
Trh je jen závojem nevědomosti, za nímž je skryto soukromé vlastnictví buržoazie, které samo je posvátné, i když jemu není svaté nic. Trh je jen forma, v níž se uskutečňuje boj těchto vlastníků o maximalizaci jejich soukromého prospěchu. Za anonymní odcizující mocí trhu se proto skrývá neanonymní a velmi osobní moc těchto vlastníků. To kvůli ní jsme ztratili ono podstatné, jeden druhého, jí obětujeme své životy, jí sloužíme a ji uctíváme v onom vzdání se sebe sama ve jménu osobního úspěchu na trhu pracovních příležitostí.

Pro to všechno žijeme v pseudodemokracii. Proto jsme ztratili nejen druhého, ale i sebe sama i schopnost žasnout nad světem kolem nás. Skutečná demokracie je metafyzická. A jen v takové demokracii, v níž lidé společně zakládají svět, mohou přebývat poeticky. Převedena na svůj pozemský základ, skrytý v těchto abstrakcích, je skutečnou demokracií jen ta demokracie, v níž bude zrušena jakákoliv vláda člověka nad člověkem. V níž tedy bude zrušena moc jako privilegium nemnohých, a to nejen moc politická, ale především a podstatně moc ekonomická. Pak teprve bude možné odstranit jeskyni odcizení z našeho nitra a obnovit jednotu člověka s člověkem i lidí se světem kolem nás. Teprve pak se staneme znovu součástí celku, z něhož nás moc privilegovaných násilně vytrhla. Až potom budeme schopni vyjít z jeskyně ven, otevřít se světu a ocenit krásu večerního okamžiku.

Kosíkovské inspirace v pozdním kapitalismu


.........................
Nohy ho přenesly prudkým skokem přes zmatek, který ho svíral,přes visícího chlapce, a pokračovaly překotným, nemotorným během ke světlu, jež se nabízelo, ve zřítelnici duševního zraku mu tkvěla Věž jako černý vlys, a najednou ticho, postava zmizela,dokonce i tlukot jeho srdce ztichl, když se nosník naklonil ještě víc a započal trhaně svúj poslední pomalý tanec vstříc hlubině, a jeho ruce našly skalnatý, osvětlený okraj zatracení; a za ním, ze strašlivého ticha a příliš veliké hloubky, promluvil chlapec.
"Tak jdi. Jsou jiné světy než tento."

Stephen King - Pistolník (Temná Věž)


............................
Najskôr je ruka v ruke, potom ruka kdesi, neskôr v ruke čosi a nakoniec čosi kdesi :P :D”


http://www.youtube.com/watch?v=1r-bWx3WZfQ&feature=relmfu