Pokec

Niečo o mne

Brácho, asi to tak mělo být...

Miloval rychlost. Miloval adrenalin. Miloval pach benzínu. Miloval to všechno dohromady. Byl to jeho život, jeho láska, jeho vášeň... Byla to motorka. Přehodil nohu přes sedlo a otočil klíčem. 140 koníků, kteří předli v tmavě modré kapotě mezi jeho nohama, se vzepjalo na zadní, zahrabalo ve vzduchu, pak jen lehce dosedlo předníma na zem a čekalo na povel vozataje. Nasadil si helmu. Zapnul její přezku pod bradou, zatáhnul hledí a natáhl si rukavice. Trošku poškádlil plyn. Několikrát s ním otočil a sledoval, s jakou lehkostí se ručička otáčkoměru šplhá k deseti tisícům.

Jel hledat sám sebe, jel tam a zase zpátky, nejel vlastně nikam. Jen tak se šel projet a podívat se po krásách světa. Rád se díval na svět skrze plexisklo helmy a zpoza řídítek, vždycky tvrdil, že pohledu na svět normálních lidí tam dole něco chybí, myslel tím dva budíky a řídítka… A nikdo z nich to nechápal a mysleli si o něm, jaký je to namyšlený pitomec, ale to ho vůbec nezajímalo. Byl tak trochu sobec, většinou ho nezajímaly problémy ostatních lidí, pokud se ovšem nejednalo o jeho blízké, to se pak mohl přetrhnout, aby jim pomohl nebo aby se mu podařilo vyloudit na jejich tváři alespoň malý úsměv. Ale pak byl vždy velmi zklamán v případě, že jeho snaha přišla vniveč.

Strašně nesnášel dělání zbytečných věcí, ale zase jen pokud se nejednalo o zábavu… Aby pobavil sám sebe nebo lidi okolo by byl schopen udělat snad cokoliv a byl rád, když mu pak někdo řekl, že je s ním legrace, to pak jeho v podstatě nulové sebevědomí vyletělo až do nebes, ale zase rychle spadlo, jen aby zase mohl vymyslet něco nového a pokud možno, co nejzábavnějšího.

Teď už ale ručička otáčkoměru nešla směrem vpravo sama. Vedle ní se již méně ochotně otáčela ručička tachometru. Motor se rozeřval a koně pod kapotou se dali do zběsilého trysku. Stačilo jen nasázet několik převodových stupňů a rychlost se blížila ke sto padesáti.

Byla to rozkoš. Ovládat tu neuvěřitelnou sílu spoutanou mezi ním a dvěmi koly, byl to pocit, který se nedal slovy vylíčit. Lidé okolo to nechápali. Nevěděli proč to dělá. Viděli v tom přenádherném stroji jen a pouze nástroj smrti. Ale co mu záleželo na lidech? Nic…

Moc dobře věděl, co se může stát. Věděl, že to co dělá je hra se smrtí, ale tahle hra byla jeho život. Viděl fotky motorkářů, jejichž těla byla po havárii vymrštěna na silnici a ta je doslova roztrhala na kusy. Viděl těla ze kterých zbyly jen pouhé cáry a krvavé šmouhy, ale to si nepřipouštěl, stejně jako kdokoliv z těch, kteří už neměli starosti, kde vezmou peníze na benzín.

Vjížděl na dálnici, tady teprve začne ta pravá legrace. Bylo pět hodin ráno a svítalo. Paprsky slunce pomalu rozsvěceli obzor a ukazovali krásu země. Podřadil a motor se rozeřval jako raněné zvíře ve své smrtelné agónii, trhl plynem dozadu a cítil, jak se přední kolo zlehka zvedá ze země a nos motorky ukazuje k tomu překrásnému svítání, jako raketa připravená vzlétnout a dotknout se těch mraků obarvených růží ranního slunce.

Miloval svítání. Bylo to to nejkrásnější, co kdy viděl. Vždycky mu běhal mráz po zádech, když viděl tu neskutečnou krásu zrození nového dne. Nechápal, jak může na světě být něco tak nádherného a přitom tak pomíjivého, vždyť tenhle zázrak trval jen několik minut a pak už slunce bylo na obloze a začínalo ohřívat svět.

Ubral plyn,aby se na tu krásu před ním mohl podívat. Přední kolo plně dosedlo na silnici a on měl zase řízení pevně v rukou. Po očku pozoroval svítání a při tom ranní provoz, silnice byla skoro prázdná a on byl jejím králem, nebyl tu nikdo, kdo by mu mohl konkurovat.

Přidal plyn a vzpomněl si na slova lidí, kteří pro něj tolik znamenali.

Buď prosím opatrný, kdyby se ti něco stalo, asi bych to nepřežila.
Hej brácho, nedělej kraviny, musíme ještě jít na bajka.

Nechtěl, aby z očí lidí, kteří mu tohle řekli, ukápla jediná slza, ale bylo to silnější než on. Dobře věděl, co pro ně znamená a co by se stalo, kdyby si něco udělal. Po právě tu byly už jen dvě osoby, kvůli kterým měl důvod držet se života. Ostatní pro něho nic neznamenali, byli jen prach na jeho cestě, který vířil, když se po té cestě hnal ke svému cíly… Ti dva byli jeho rodina a také jeho svět. Tvrdil, že rodina nejsou jeho příbuzní, ale lidé kterým na něm skutečně záleží pro to, jaký je a jak žije a ne kvůli krevnímu poutu, které by tak rád zpřetrhal a už nikdy nedal dohromady.

Neměl vlastně už nikoho jiného než ty dva. Přes rok měl něco, čemu by se asi dalo říkat vážný vztah, ale bůh ví, co to bylo. Miloval jí a cítil se s ní šťastný, ale ten sen pak prostě zmizel. Nevěděl proč a asi ani nikdo jiný, byl najednou sám. Cítil se sám a bylo mu strašně, snažil se sám sebe přesvědčit,že to celé byl jen velký omyl a že jí vlastně vůbec neměl rád a ona jeho taky.

Nebylo to tak dlouho, co to skončilo a rána na jeho srdci byla ještě dobře znatelná. Ještě se nezacelila, pořád mírně krvácela, ale proti jeho předchozí bolesti to byla už jen legrace. Věděl, že to nebude trvat dlouho a nebude ho to bolet vůbec. Začne se zase dívat na svět s nadějí, ale stejně měl určitý pocit nejistoty a strachu, že to prostě už nepřijde….

Dálnice byla jak vymetená, po chvíli přehlušil ve své hlavě varovné hlasy, které ho provázely s každým přidáním plynu. Hnal svůj stroj směrem k východu s rychlostí něco přes 220 kilometrů za hodinu. Byl tu teď bohem, nic ho nemohlo zastavit. Cítil, jak se jeho křídla otevírají a on se cítí svobodný.

Na úplně rovném úseku, kde vždycky lámal rychlostní rekordy, udělal to co vždy. Otočil rukojetí plynu až na doraz a cítil, jak v té už tak neuvěřitelné rychlosti akceleruje. Přikrčil se za plexisklo a jako had přilepil svoje tělo na velkou šišatou nádrž, ve které povážlivě ubývalo paliva.

Jel už skoro maximální rychlostí jakou mu technika a zákony světa dovolily a najednou se těsně před ním objevil kamion. Řidič vyjel z pravého připojovacího pruhu a začal předjíždět druhý náklaďák.

Lekl se, což ostatně byla zcela normální reakce, bohužel na malou chvilku zaváhal…

Zadupnul pravou nohou zadní brzdu a slyšel, jak se zadní pneumatika zablokovaného zadního kola doslova zarývá do studeného asfaltu. Cítil, jak se celý rám motorky ohýbá a kroutí pod náporem té strašné síly. Doslova v křeči se ještě pokusil zamáčknout spojku a brzdu tak moc, jak jen to bylo možné a pustil plyn, ale bylo již pozdě. Neúprosně se blížil k pomalu předjíždějícímu kamionu stále ještě závratnou rychlostí. Uviděl smrt, jak stojí opodál a kýve jeho směrem.

Vší silou vzal za řídítka a zatáhnul směrem doprava. Proletěl okolo kamionu jen několik centimetrů do odstavného pruhu. Jen koutkem oka zahlédl výstražný trojúhelník, který minul. Asi padesát metrů před ním stálo odstavené auto. A zas viděl smrt jak tam stojí a čeká.

Neviděl jí poprvé, už se dobře znali. Setkali se několikrát. Vždycky byla stejná, neosobní a děsivá, bylo jí jedno, koho jediným máchnutím odešle do říše mrtvých. Byla vždy stejně chladná, prostě jen konala svou každodenní a pro ní zcela rutinní práci. Odváděla lidi po cestě do nikam bez možnosti návratu a bez naděje, že někam dojdete.

Jeho vnímání času se náhle zastavilo a on slyšel tikání hodin, které odpočítávaly jeho posledních několik zlomků vteřiny na tomto světě. Věděl, co bude následovat, věděl, že...

Když přijde vaše chvíle, poznáte to. On to poznal, smrt mu dala skutečně jen malou chvilku na to, aby se s tím smířil. Poslal v duchu polibek své jediné pravé lásce, plácnul po zádech nejlepšího kamaráda, podrbal svého psa za ušima (co s ním jen teď bude, blesklo mu ještě hlavou) naposledy chytil za ruku mámu a řekl, že jí má rád a tátovi se omluvil za to co udělal.

Teď byl připraven a kdyby neměl helmu, byl by vidět jeho lehký úsměv a slza, která mu vytryskla z pravého oka. Poslední, na co si vzpomněl, byly modré oči. Buď prosím opatrný, kdyby se ti něco stalo, asi bych to nepřežila. říkaly mu, ale on neposlouchal...

Náhle ucítil prudký náraz. Jeho tělo vyletělo po nárazu motorky do kufru osobního auta zběsile kupředu, jakoby to byl vystřelený náboj opisující balistickou křivku a čekající jen na to, až zasáhne svůj cíl. Zasáhnul. Zcela přesně. Jeho tělo dopadlo se strašlivým křupnutím na zem. Dál se řítilo po silnici v mračnu krve a kusů jeho měkkých tkání, které nemilosrdný asfalt odtrhával od těla…

Z lidské bytosti a jeho příběhu se stala jen malá zmínka o tragické nehodě a obsah černého pytle, který skončil v mrazáku v blízké nemocnici.

A tak se to, z čeho měli jeho blízcí strach, stalo. Dohnal sám sebe. Dohnal se až do míst, odkud není návratu. Zemřel svobodný....




Život je prikrátky na rozčuľovanie sa
nad malichernosťami, tak sa bozkávaj
pomaly, smej šialene, miluj úprimne
a odpúšťaj rýchlo...